Je Vaše maminka roztržitá a těžko hledá slova, bloudí na známém místě? Uklízí Váš tatínek ponožky do lednice?

Pokud si kladete tyto a podobné otázky, jestli kroutíte hlavou nad nepochopitelným jednáním svých blízkých, pak vězte, že právě toto mohou být příznaky Alzheimerovy choroby.

Populace na celém světě stárne. Dochází tak ke globálnímu nárůstu počtu osob starších šedesáti let. V důsledku stárnutí lidstva tak roste množství osob, které trpí různými typy stařecké demence a Alzheimerovou chorobou. Demenci předchází stadium mírné kognitivní poruchy, tedy zhoršení myšlení, paměti, snížená schopnost učení, ztráta koncentrace, pozornosti.

Člověk zapomíná výrazně více, než tomu bylo dříve, začne být roztržitý, stěží hledá slova, ztrácí zájem o věci, které měl rád, hůře se orientuje. Stručně řečeno: je jiný, v jeho chování nastala změna. A to je ten pravý čas vyhledat odbornou pomoc – ať už formou návštěvy jednoho z našich center, nebo prostřednictvím dotazu na této stránce.

Napište nám. Naše poradna Vám pomůže zorientovat se v nové situaci, najít potřebné kontakty či odpovědi na Vaše dotazy. V případě, že chcete být kontaktováni telefonicky, připište prosím na konec dotazu své telefonní číslo.

Včasné rozpoznání demence není vždy snadné. Většina lidí obvykle poruchu sama nerozpozná, nebo se stydí a maskuje příznaky. Mírné poruchy myšlení a zapomínání jsou často okolím mylně považovány za přiměřené věku. Narušených schopností si můžete všimnout nejčastěji při běžném rozhovoru. Indicií můžou být časté nepřesnosti, logické chyby v odpovědích, obtížné hledání slov při komunikaci, nevybavování si některých událostí a údajů. Pacienty přivádí k lékaři nejčastěji potíže s pamětí a myšlením. Často ale upozorní na problémy lékaře spíše rodina nebo přátelé. Postupně může nemoc vést až ke změně celé osobnosti, přičemž primární poruchou bývá zhoršení poznávání, inteligence a paměti, často dochází ke změnám emocí a chování.

1. Ztráta paměti, která ovlivňuje schopnost plnit běžné pracovní úkoly. Zapomínat občas pracovní úkoly, jména kolegů nebo telefonní čísla spolupracovníků a vzpomenout si na ně později, je normální. Lidé trpící Alzheimerovou chorobou však zapomínají častěji a nevzpomenou si ani později.

2. Problémy s vykonáním běžných činností. Hodně vytížení lidé jsou občas roztržití, takže někdy nechají dušenou mrkev stát v kastrolu na sporáku a vzpomenou si na ni, až když už je po jídle. Lidé trpící Alzheimerovou chorobou připraví jídlo, a nejen že ho zapomenout dát na stůl, ale zapomenou i na to, že ho vůbec udělali.

3. Problémy s řečí. Každý má někdy problém najít správné slovo, ale člověk s Alzheimerovou chorobou zapomíná i jednoduchá slova nebo je nahrazuje nesprávnými, a jeho věty pak nedávají smysl.

4. Časová a místní dezorientace. Každý někdy zapomene, jaký je den a kam vlastně jede, to je normální. Ale lidé s Alzheimerovou nemocí se ztratí ve vlastní ulici a nevědí, kde jsou, jak se tam dostali, ani jak se dostanou domů.

5. Špatný nebo zhoršující se racionální úsudek. Lidé se někdy tak zaberou do nějaké činnosti, že na chvíli zapomenou na dítě, které mají na starosti. Lidé s Alzheimerovou nemocí úplně zapomenou, že nějaké dítě existuje. Mohou se i nesmyslně obléknout, například si vezmou na sebe několik košil nebo halenek najednou. 6. Problémy s abstraktním myšlením. Placení složenek anebo sledování účtů kreditní karty může někoho vyvést z míry, když je trochu komplikovanější než jindy. Člověk s Alzheimerovou nemocí může úplně zapomenout, co ta čísla znamenají a co s nimi má dělat.

7. Zakládání věcí na nesprávné místo. Každý někdy někam založí peněženku nebo klíče. Člověk s Alzheimerovou nemocí dává věci na zcela nesmyslná místa: žehličku do ledničky nebo hodinky do cukřenky. 8. Změny v náladě nebo chování. Každý má někdy špatnou náladu. Člověk s Alzheimerovou nemocí ale podléhá prudkým změnám nálady. Náhle a nečekaně propukne v pláč nebo podlehne návalu hněvu, i když k tomu nemá žádný zjevný důvod.

9. Změny osobnosti. Lidské povahy se běžně do určité míry mění s věkem. Ale člověk s Alzheimerovou nemocí se může změnit zásadním způsobem. Stává se někdy velmi zmateným, podezíravým nebo ustrašeným.

10. Ztráta iniciativy. Když je člověk někdy znechucen domácími pracemi, zaměstnáním nebo společenskými povinnostmi, je to normální. Většinou se chuť do práce opět brzy dostaví. Člověk s Alzheimerovou nemocí může propadnout naprosté pasivitě a potřebuje neustále podněty, aby se do něčeho zapojil.

Většinou platí to, že ten kdo potřebuje otestovat paměť na výzvu/doporučení neslyší od dětí. Je lépe, když praktický lékař, který svého pacienta poměrně dlouho zná, a i pacient k němu má důvěru, mu test doporučí. Je to přece jen pro pacienta autorita akceptovatelnější, než vlastní děti a rodina. Občas funguje také doporučení lékaře specialisty – neurologa, geriatra.

Někdy funguje domluva např. obou manželů či partnerů, že půjdu na test oba dva – každý samozřejmě zvlášť, ale vzájemná podpora je pozitivní. Stejně tak podpora vrstevníka – po předchozí domluvě s rodinou pacienta, že kamarád, kamarádka půjde na test taky. Je dobré nehovořit o vyšetření u lékaře, spíš o měření paměti, které se dělá i jinde než u lékařů – např. na kontaktních místech České alzheimerovské společnosti, zda je zapomínání stejné, jako o jeho vrstevníků nebo ne.

Péče o pacienty s Alzheimerovou chorobou či jinými typy demence je náročná a v pokročilém stádiu nemoci se rodina obvykle neobejde bez kvalifikované pomoci. Lidé s Alzheimerovou chorobou vyžadují zvýšenou péči, a to zejména v pozdějších stádiích nemoci. U každého je projev i průběh nemoci jiný, a tak je na zvážení pečujícího, nakolik a jak dlouho je nemocný člověk schopen být doma sám a kdy vyžaduje neustálou přítomnost druhé osoby. Nebojte se požádat o pomoc v případě, že vám docházejí síly. Jakmile stav nemocného vyžaduje nepřetržitou 24 hodinovou péči je na zvážení, zda jsou příbuzní tuto péči schopni zajistit sami, nebo se obrátí na specializované zařízení. Péče o člověka s demencí je velmi psychicky i fyzicky náročná a není v žádném případě selháním, pokud se pečující rozhodnou pro pomoc využití pobytové služby domova se zvláštním režimem.

Je samozřejmé, že stárnutí neprobíhá u všech jedinců stejně. Ve stáří nemusí nutně docházet k úbytku schopností. Někteří odborníci z oblasti medicíny dokonce hovoří o tzv. zdravém kognitivním stárnutí. To pak charakterizují tím, že člověk má takové schopnosti, které odpovídají schopnostem osob ve středním věku. Tyto osoby tak nemají poruchy nálad ani chování.

Podle odborníků se právě patologické stárnutí vyznačuje přítomností kognitivních poruch- tedy například ztrátou paměti a zhoršení myšlení.

Při samotném procesu stárnutí tak dochází především ke zpomalení výkonosti. Člověk již není schopen dostatečně zpracovávat nové informace, vzpomínky a ty si pak také ve své paměti uchovávat. Dochází také k výpadků v krátkodobé paměti.

Toto je ovlivněno příznivě nebo nepříznivě vlastním chování i sociálními a biologickými podmínkami, ve kterých se jedinec celý život pohybuje.

Důležitá je v tomto ohledu prevence. Právě ta umožňuje proces stárnutí zpomalit.

Nejdůležitější je prevence rizikových cévních faktorů. Mezi ně patří například ateroskleróza, cukrovka (a to zejména ve středním věku), poškození cév srdce a mozku. Hlavním nástrojem jak těmto zdravotním problémům předcházet je úprava životosprávy. U stravovacích návyků je doporučována tzv. středozemní dieta, která zahrnuje vysoký příjem cereálií, ovoce, ryb, luštěnin a zeleniny a je spojena se snížením rizika výše uvedených chorob.

Neméně důležité je také to, jaký je ,,životní styl“ člověka. Je důležité vést aktivní sociální život. Jednoduše být aktivní. Udržovat si paměť například luštěním křížovek, četbou, kulturními aktivitami, hrami, sám se vzdělávat apod. Být mezi lidmi, setkávat se s přáteli, rodinou, udržovat osobní kontakty a vytvářet nové. Pro podporu zdravého stárnutí je také vhodný trénink na procvičování paměti, fyzická aktivita odpovídající věku a stále touha se učit nové věci.

Ve stáří je obtížné odlišit změny dané věkem a ty, které jsou způsobené nemocí. Stáří je spojeno s přirozeným úbytkem mentálních schopností, které sice nutně nemusí znamenat patologický stav, ale mohou postupně v nemoc přejít. Proces stárnutí provází nerovnoměrné zhoršení například ztráty paměti, zpomalení životního tempa, snížení pohyblivosti i zhoršení koncentrace, ztráta pozornosti i paměti.

Po 65. roku života dochází k nárůstu počtu osob trpících Alzheimerovou chorobou a dalšími typy demence. Počet onemocnění se logicky zvyšuje s přibývajícím věkem. Zároveň včas rozeznat stařeckou demencí není vždy snadné a jednoduché. Člověk často poruchu nerozpozná nebo ji dokonce maskuje. Mírné poruchy ztráty paměti jsou okolím tolerovány, protože se ostatní domnívají, že jsou přiměřené k věku jedince a je proto možné je akceptovat. Závažnější poruchy jsou často mylně považovány za projevy stáří a nejsou označovány jako porucha.

Narušených schopností například myšlení, výpadků paměti si nejčastěji můžeme všimnout již při rozhovoru. Jde o logické chyby. Člověk se dopouští nepřesností, obtížně hledá slova, nevybavuje si přesně události, údaje, data. Na druhou stranu, ale některé schopnosti jako je slovní zásoba nebo nabyté vědomosti se nemění.

Pacienta se zhoršením myšlení, ztrátou (či výpadky) paměti přivádí nejčastěji k lékaři právě potíže s pamětí a s myšlením. Často dojde ale k tomu, že dotyčný nic nezpozoruje a na problémy upozorní lékaře spíše rodina nebo přátelé. Postupně ale může nemoc vést až ke změně celé osobnosti. Dojít může i ke změně emočního chování.

Depresi lze definovat jako patologicky smutnou náladu, která neodpovídá daným okolnostem svou hloubkou, délkou ani trvání. Patří mezi závažná psychická onemocnění. Je však potřeba si uvědomit, že ne každou poruchu nálady lze označit jako depresi.

Depresivní poruchy mají výrazný vliv na funkce myšlení i pamětí. Bývají tak často mylně považovány za fyziologický proces stárnutí. Současně jsou jednou z nejčastěji se vyskytujících a nejzávažnějších poruch v seniorském věku.

Nejvíce ohroženou skupinou osob jsou senioři žijící sami, dále pak ti, co mají nejnižší vzdělání a jsou bezdětní.

U osamělých osob je důvodem vzniku deprese především ztráta smyslu života. Deprese může být také vyvolána ztrátou sociálních vazeb, absencí kontaktů s ostatními lidmi. Důležité je sledovat varovné signály mezi které patří omezení kontaktů s lidmi, izolace, úbytek zájmů, pocit beznaděje, nedodržování denního režimu.

Deprese současně bývá často označována jako rizikový faktor pro vznik demence ve starším věku. Deprese sama o sobě však nemusí mít přímý vliv na funkce myšlení, paměti, ale senioři trpící depresí často nejsou schopni paměť i myšlení již plně využívat.

Při depresi se mohou objevit příznaky demence, mluví se o „depresivní demenci“, která může být rizikovým faktorem pro degenerativní demenci. Demence z deprese někdy může být také přechodným stadiem nebo fází vývoje choroby od deprese bez demence k degenerativní demenci. U 20-50 % pacientů s Alzheimerovou chorobou je přítomnost deprese prokázána a je pokládána za rizikový faktor vzniku tohoto onemocnění.

Paměť můžeme definovat jako schopnost organismu zaznamenat, uchovat a posléze nalézt určitou informaci. Ve stáří dochází k významným změnám jednotlivých paměťových oblastí mozku. To pak vede ke zhoršení paměťových funkcí. Dochází tak k výpadkům v krátkodobé paměti, hůře člověk zpracovává nové informace.

K nejdůležitější prevenci patří vzdělávací aktivity, např. univerzity a akademie třetího věku.

Další významnou aktivitou je trénování samotné paměti. Trénování paměti může probíhat při jakýchkoliv běžných denních činnostech. Pro výraznější efekt je však třeba trénovat paměť pravidelně a cíleně, a to formou individuální nebo ve skupině pod vedením trenéra paměti.

Trénink na krátkodobou paměť je zaměřený na hledáním vhodných synonym, homonym, antonym, tvorbu anagramů (tedy slov složených z písmen vzorového slova), či hledáním víceznačných slov (tj. různých významů téhož základního slova). Dále pak na vyhledávání slov, která se s daným vzorem rýmují, vyhledáváním různých asociací.

Cvičení senzorické paměti a koncentrace je pak zaměřené na snahu vypozorovat drobné detaily, jimiž se liší dva relativně stejné obrázky, sledování „cesty v bludišti“ apod. Patří sem i cvičení na rozeznávání zvuku různých hudebních nástrojů, nebo přirozených zvuků z běžného života či hledání obměn základní melodie v průběhu skladby apod.

Dlouhodobou paměť můžeme trénovat např. při tvorbě knihy života. Kromě efektu, který má tato metoda na dlouhodobou paměť, může mít také výrazný vliv na posílání sociálních vazeb, pokud se do samotného tréninku zapojí širší rodina, přátelé. K zjišťování znalostí a vědomostí slouží také různé vědomostní soutěže – a to jak individuální, v klubovém nebo rodinném prostředí.

Součástí syndromu demence jsou potíže s vykonáváním běžných, každodenních činností. U osob s mírnou poruchou paměti bývají obvykle zachovány. Přechod z mírné poruchy do demence bývá plynulý. Ke zhoršování dochází nenápadně a pomalu.

Podle Americké Psychiatrické Asociace dosahuje u pacienta s demencí pokles mentálních schopností takového stupně, že pak silně narušuje provádění každodenních činností. Obecně přijímaným názorem je, že u pacienta s demencí jsou narušeny základní denní činnosti, jako je

např. zvládnutí hygieny, samostatného pohybu, příjem stravy. U pacienta s mírným deficitem zůstávají tyto základní schopnosti zachovány.

Objevují se ale postupně potíže v oblasti pamatování si termínů, názvu léků a jejich užívání, zvládnutí finančních transakcí, vyplňování dokumentů a pamatování si událostí. Někteří odborníci uvádějí, že některé aktivity denního života mohou být narušené již dva roky před nástupem samotné demence. Zhoršení soběstačnosti pacientů s demencí vůbec nesouvisí s věkem, vzděláním ani pohlavím. Aktivity denního života se výrazně zhoršují s progresí choroby., tedy ztrátou schopností pamětí, myšlení.